Nejhlubší tužby srdce část IV.

Anotace: Létání nebylo Danovým koníčkem, ale byly okamžiky, kdy volný let, bylo to po čem v hloubi srdce toužil víc, než po čemkoli jiném...

Doktor Novák, jak jsem se později dozvěděl, je psychiatr. Tudíž je vám asi jasné, kam až jsem to dopracoval. Musím říct, že pro pokoj, ve kterém jsem byl nucen setrvávat, by se spíš víc hodilo označení kobka. Byli jsme tam dva, ale můj spolunocležník toho moc nenamluvil a zasíťovaná okna mi toho na náladě zrovna taky dvakrát nepřidala. Když se třikrát za den otevřely dveře byla to donáška jídla, barevných pilulí a nebo v nejhorším případě mladí medikové na prohlídce psychiatrického inventáře.

Neskutečně jsem se nudil a jediné, co mi tady usnadňovalo život, se mi doktoři snažili mermocí odstranit – moje myšlenkové obrazy. Ty jejich lentilky mě postupně otupovaly takovým způsobem, že jsem většinu dne buď tvrdě prospal a nebo jsem tak  bezmyšlenkovitě bloumal očima po holém pokoji. Obrazy byly méně časté, ale když už se objevily tak to stálo za to. Nejdřív to začalo tou postřelenou holubičkou, pokračovalo zlomeným třešňovým stromem, pak následoval mučící křikem sestřičky a po propadu na úplné dno se ukázala máma plakající nad mojí vlastní  rakví.

„To je vrchol,  přece si nemůžu přát svou vlastní smrt. Nejsem přece sebevrah,“ přemítal jsem v krátkých okamžicích, když jsem toho zrovna byl schopen. Tuto myšlenku jsem si opakoval pořád dokola, aby mě nic takového nemohlo ve slabé chvilce ani na moment napadnout. Moje snažení udržet se psychicky v kondici bylo však značně podryto, když jednoho dne zřízenci odnesli Pána Tichosti, jak jsem mu přezdíval, z pokoje v černém pytli. Jeho odchodem mi totiž zmizela poslední opora, podle které jsem byl schopen rozpoznávat množství opiátů v mém těle. Když jsem se na něj podíval a on měl obličej rozmazaný, jako kdyby ho namaloval impresionista, o nic jsem se nepokoušel, protože jsem věděl, že pravděpodobně jediný výsledek jakéhokoliv mého snažení by vyústil v úraz.

Máma na mém vlastním pohřbu se mi pořád v myšlenkách vracela, akorát s tím rozdílem, že s každým dalším opakováním mi připadalo, jako bych tu scénu pozoroval z větší blízkosti.  To samozřejmě zvyšovalo míru mého utrpení, které jsem postupem času byl nucen filtrovat i navenek. Nicméně mi bylo jasné, že budu muset snášet nepříjemné následky - dostával jsem dávku lentilek jak pro stádo volů, což vedlo ke krvácející hlavě, zlomené noze a následně ke koženým poutům v mé posteli.  Neměl jsem sílu se bránit, natož protestovat, ale bylo mi jasné, že takhle můj život nemá už vůbec žádnou cenu a navíc jsem se dostal do fáze, kdy jsem díval sám sobě do bledé tváře v rakvi. A v té jsem nakonec našel řešení své bezvýchodné situace. Nechápu, jak jsem mohl být celou dobu tak slepý – vždyť mi to moje podvědomí pořád připomínalo znova a znova. Smrt… Všem a zvláště mě se tak uleví… Jsem jim na obtíž… Nic víc….

Neexistovalo už nic, co by mě mohlo odradit od mého činu. Počkal jsem si, až amok nad ránem alespoň částečně opadne, pracně jsem vysmýkl ruce z pout a houpavým krokem jsem se vydal na sesternu, kde bylo jediné okno bez sítě na oddělení. Sestře jsem řekl, že z vedlejšího pokoje se ozývají divné skřeky, čímž jsem si zajistil klid pro moji plánovaný  let. Těžce jsem se postavil na římsu, rozpřáhl jsem ruce a hluboce jsem se nadechl, přesně tak, jak jsem to udělal, když jsem poprvé vyšel z nemocnice. Pak už se stačilo jen mocně odrazit a pocit naprosté svobody na sebe nenechal dlouho čekat – plachtil jsem přesně tak jako holubice z mých představ.  Odhodil jsem své lidské tělo někam dolů cítil, volně jsem se vznášel jako ona.  Jemně jsem si pohrával se vzduchem a zavřel jsem oči. Kdesi v dálce jsem zaslechl svoje jméno, ale bylo mi to jedno, protože jsem byl konečně naprosto volný…