Nejhlubší tužby srdce část III.

Anotace: Dan se konečně vrací do normálního života, ale jeho problém nezmizel...

Po návratu domů jsem se pomalu vracel zpátky do normálního života a vzpomínky na nemocniční období bledly. Bolest ztráty tatínka však stále ještě nevymizela a  já jsem za to byl někde v hloubi duše rád, to abych na něj hned nezapomněl. Jinak jsem si užíval každého dne a i na obrazy ve své hlavě jsem si dokázal zvyknout – přijal jsem to jako příjemné zpestření myšlenek. Nicméně pořád mi vrtalo hlavou, co ty obrazy mají znamenat. Moje teorie o touhách a přáních srdce mi připadala možná leda tak ve sci-fi románech, ale bylo to jediné, co všechny moje obrazy podle mě spojovalo.  Chtěl jsem tomu přijít na kloub, a tak jsem navštívil psychologa, specialistu na emoce a ten mi moji domněnku k mému velkému překvapení zcela nevyvrátil. Prý by to mohl být podobný proces jako při snění, tedy vyvolání vzpomínek, přání a informací, které mozek uchovává v nejzazším povědomí. U mě se vlivem té nehody a nepopsatelných změn v mozku, může docházet k vyvolání obrazů, i když jsem plně při vědomí.                     

 Tohle přesně jsem potřeboval – aby mě někdo ujistil, že jsem se nezbláznil -  a tuto novinu jsem nutně potřeboval někomu sdělit.  Asi jsem ale nezvolil osobu pro svěření  zrovna nejlépe. Zamířil jsem totiž rovnou do nemocnice. Byl jsem si, a nevím proč, naprosto jistý, že ona  mě vyslechne.

Jak jsem se tak blížil k nemocnici, moje srdce zrychlovalo, jako by se mi ten asfalt pod nohama přeměnil na běžící pás. Běžel jsem ale dál, nezastavil jsem. Doprava, doleva, a pak zas doleva a byl jsem na místě. Udýchaně jsem přiběhl na sesternu a ona tam stála u okna. Věděl jsem, že tam bude. Pomalu se otočila a její grimasa, když mě uviděla, mluvila za vše. Říkala: „ Co tady děláš?“

„ Já, já… potřeboval bych s tebou, teda s Vámi mluvit,“ vykoktal jsem ze sebe, sotva co jsem popadl dech.

„ O čem?“  Odvětila.

„ Už vím, co jsou zač ty halucinace…“

„ Opravdu? No to mě těší. A co to teda je?“

„ To asi radši o samotě,“ poznamenal jsem s tajuplným výrazem, čímž jsem konečně dosáhl svého cíle. Poslala ostatní sestry pryč a konečně jsme byli jen sami dva. Jen já a ona.

„ No? Na co jsi přišel?“  Zeptala se nedočkavě a já jsem se najednou cítil být na koni.

„ Potvrdila se mi moje teorie, že to jsou tužby mého srdce, zastrčené někde hluboko v mozku,“

Chápete, musel jsem si ten výklad psychologa trošku při krášlit, i když, jak jsem po chvíli zjistil, jsem si moc nepomohl. Spíš naopak. Po tomhle prohlášení jsem se v jejích očích stal na zbytek života bláznem. Vykolejilo  mě to tak, že jsem se rozhodl vylíčit jí obraz s třešní ve všech barvách a to i přesto, že jí to evidentně nezajímalo a pak… Pak jsem konal. Bohužel. Přibližoval jsem se k ní pomalu, lehce, a když už jsem byl skoro u vytoužených rtů, začala  z nenadání ječet: „ Doktore Nováku!“ a to bylo špatné, tedy přesněji řečeno velmi špatné.