Nejhlubší tužby srdce část II.

Anotace: Dan se vrátil do nemocnice, dřív než stačil říct švec, ale přece něco, přesněji někdo mu jeho pobyt aspoň trošku zpříjemňoval...

Evidentně jsem nedošel daleko – probudil jsem se zase v tom známém, bílém, depresivním pokoji, akorát tentokrát jsem vyhrál samotku. Což mělo jediný výsledek a to to, že se mi myšlenky vynořovaly v hlavě  rychleji a já jsem přestal chápat můj vlastní mozek. Před očima mi blikaly spousty obrazů. Ostré slunce svítící na les plný zpívajících ptáků, máma s tátou držící se za ruce,  moje dětství, když jsem si bezstarostně hrál na písku, bílá holubice poletující jen tak volně ve vzduchu,  nekonečné moře s průzračně modrou vodou a v neposlední řadě rozkvetlý třešňový strom.

Někdo jemně zaklepal na dveře a já jsem se tedy musel vrátit do reality. Byl jsem za to vděčný, protože přemýšlení o nesmyslnosti mých představ mě značně vyčerpávalo a navíc, mě ponořovalo do stále větších depresí. Mladá sestřička vešla a já jsem rázem pochopil význam onoho třešňového stromu. Moje srdce čekalo na lásku a ona právě stála přede mnou. Podíval jsem se na ni, stála ve zlaté záři a nad  její hlavou se tyčila růžová třešeň. V zápětí jsem přiběhl já, chytil jsem ji za ruku, políbil ji a pak se sen rozplynul. Tentokrát jsem návratu velmi li toval. Ano, držela mě za ruku, ale za paži a třásla se mnou se slovy:

„Dane, probuď se. Musíme na CT.“

            Samozřejmě mi na nic nepřišli, a tak se kolem mě další týden točili všichni možní doktoři,neurologové, chirurgové, internisti.... Zkrátka se v mém pokoji dveře nezavřely a potom, co jsem se, teď už vím jak neprozřetelné to bylo, zmínil jednomu psychologovi o mých obrazech, tak mě svou návštěvou poctil i sám pan psychiatr. Cítil jsem se hrozně, přece netrpím žádnou psychickou nemocí, aby mě musel zkoumat. Jednu pozitivní stránku to ale přece jenom mělo, za tu dobu, co ležel v nemocnici a všichni mě bezvýsledně okukovali,  už jsem se naučil kolotoč služeb mé oblíbené sestřičky nazpaměť. Takže jsem ji netrpělivě očekával pokaždé, při ranní směně v liché týdny a večerní v sudé. Nicméně moje zklamání bylo velice patrné, když se v nich místo ní jednou za čas objevila máma. Sice jsem se to snažil všemožně zakrýt, protože měla svého trápení až až, ale došel jsem k závěru,  že před vlastní matkou se nedá skrýt snad vůbec nic. Chodila v černém bledá jako duch, ale i tak se mě nikdy nepřestala ptát, proč mám takový nepřítomný pohled: „ Dane chybí ti něco?“

„ Ne ne mami je mi fajn, jen už chci jít domů,“ odpovídal jsem pořád dokola, ale přitom jsem moc dobře věděl, co mi kromě domova ještě chybí, ale ona byla tak chladná, až ledová Vždy mi uhýbala pohledem, když jsem se na ní snažil podívat. To mě bolelo, jako rampouchem do srdce, a ve sterilním tichém pokoji to pro mě znamenalo rychlou cestu na psychické dno.

            Po nejdelším měsíci v mém životě doktoři konečně uznali, že opravdu neví, co se mi stalo, nicméně to není něco, co by pro  mě mohlo být smrtelné a tak mě propustili.  Ty neviditelná pouta ze mě spadla a že jsem volný mě naplňoval optimismem, rozhodně to neznamenalo konec mého „honu“ na sestřičku. Já se jen tak jednoduše nevzdám.

 Cestou domů  jsem si vzpomněl na bílou holubici plachtící volně ve větru z obrazů  a v tu chvíli se mi rozkryla její symbolika.  Je to svoboda, může si letět kam chce a nikdo ji neomezuje. Vžil jsem se do ní tak hluboce, že jsem přestal skoro vnímat svoje tělo. Ovšem pak přišel šok, něco ji zasáhlo a její sněhově bílé peří se zkalilo barvou karmínu.