Jeho virtuální realita

Anotace: Co se podle odehrává v hlavě Petrovi, který právě utrpěl těžké poranění mozku při dopravní nehodě?

„Petře, to jsem já, maminka…Petře!“

Nevnímal mě. Seděl na posteli  s očima upřenýma někam na zeď za mými zády.  V jednu chvíli, nevím proč, jsem ale měla pocit, jakoby se díval na mě. Měl takový zvláštní skelný pohled, vypadalo to jako kdyby se místo na mě díval spíš skrz mě. Teprve v tuhle  chvíli mi doopravdy došlo, jak je to vážný, uvědomila jsem si, že už nikdy nebude takový, jako byl před tou nehodou. Všichni mě sice – možná i tak trochu z povinnosti - utěšovali, že všechno bude dobrý, ale já jim z nějakého důvodu nedokázala věřit. Moc, opravdu moc jsem chtěla, alespoň na chvíli, oplývat tím optimismem, jakým hýřili moji nejbližší, ale nešlo to. Jakmile jsem si na Petra vzpomněla, vyhrkly mi z očí slzy. Když se vás dítě dívá takhle nepřítomně, tak hned vám, jako mamince dojde, že s vaším broučkem není něco v pořádku a potažmo také to, že se to hned nezlepší. A tak když do pokoje vstoupil muž v bílém plášti, bylo mi jasné, že mi nenese nic dobrého:

„Paní Kutálková, Petr podstoupil další vyšetření, ale pořád bohužel nemůžeme přesně říci, co se v jeho mozku děje. Náraz do předního skla byl tak silný, že nedovedeme ani odhadnout, co způsobil a jaké bude mít následky. Musíme provést další vyšetření a co bude dál nám ukáže jedině čas.“

*

Nikdy nevěřil na povídačky o sedmém nebi, ale teď, když se v něčem podobném objevil, pomalu začínal měnit názor. Sice neměl ani trochu páru o tom, jak a proč se tam dostal, ale být tam, bylo pro něho něco tak neuvěřitelného, že se s takovými malichernými otázkami nehodlal zabývat. Ten pocit, co právě zažíval se nedal nijak popsat ani vyjádřit, bylo mu prostě krásně, ne bylo mu úžasně, tak jako ještě nikdy. Nechtěl, aby to skončilo, aby to tak bylo na vždycky. Zapomněl na všechno, na hlad, žízeň, a plně se oddával té slasti, co se mu právě rozlévala po celém těle.

*

„Kdyby něco, cokoliv, tak ho sem okamžitě přivezte, ano?“ kladl mi na srdce primář, když Petra po dvou měsících propouštěl domů. A diagnóza? Hluboká mentální retardace. Nicméně, jak všichni přiznávají, byla to jenom pouhá střelba od boku, protože se doktorům, ani po všemožných vyšetřeních, nepodařilo zjistit co Petrovi přesně je. Ne, že by mi  to bylo jedno, ale když jsem si Petra vezla domů byla jsem nějakým zvláštním způsobem šťastná, že ho zase budu mít u sebe, že mi to, aspoň  pro tento okamžik, nepřipadalo až tak důležité. Doufala jsem totiž někde hluboko v sobě, že když bude doma, bude mu líp a třeba se, byť jen minimálně zlepší, že mě třeba pozná.

Psycholožka, která pracovala výhradně s lidmi, kteří jsou v podobné situaci jako já, mi říkala, že to bude pro mě těžké, přivézt si Petra domů a že na to musím být připravená. Myslela jsem, že jsem, bohužel pro mě jen myslela. Když ze mě vyprchalo počáteční nadšení, přihlásila se o slovo tvrdá realita, a mě došlo, jak těžké pro mě je ho takhle vidět, být proti tomu tak bezmocná a nejenom to, došlo mi toho mnohem víc.

*

Úplně ho to, co cítil, pohltilo, že si nedokázal představit, co by se muselo stát, aby to, někdo  nebo něco, porušil. A přece se to stalo. Ta krása, která ho naplňovala nezmizela, ale změnila se. Najednou jako by ho obklopovalo něco jiného, ale svým způsobem taky moc příjemného. Bylo to jako když si každé léto dáváte vanilkovou zmrzlinu a z zničehonic si oblíbíte čokoládovou. Upřímně všechno by bylo až moc dokonalý, kdyby ho přece jenom občas něco, byť jen částečně, nevytrhlo z jeho „úžasného snu“. Jednou za čas se stávalo, že úžasné emoce vystřídaly pocity nepříjemné. Nechápal co se děje, nelíbilo se mu to a tak protestoval, jeho mysl protestovala.  Po chvíli se mu ale do těla navrátila ona omamující horkost, uklidnil se a znovu si ji naprosto nerušeně užíval.

*

Dala jsem si sama sobě ( a vlastně i Petrovi) jakýsi nepsaný slib, že se k němu budu chovat jako dřív, jako by se nic nestalo.  Říkala jsem si, že na tom nebude nic těžkého, ale bohužel nikdo není stoprocentní, a tak se občas stane, že se neudržím a vyjedu na něj, i když vím, že nemůže za to, že mě nevnímá. Jsou to maličkosti, například když před něho postavím skleničku s pitím, vždycky ji převrhne, nebo když jdeme v parku, tak zničehonic začne házet po kolemjdoucích kamínky. Ti se na mě vyčítavě koukají a mě ujedou nervy. Petr už mi ale několikrát ukázal, že křikem si nepomůžu. Právě naopak. Je to ještě horší. Chytne ho amok, celý se třese a cuká, že ho musím násilím držet, aby si neublížil a neublížil ani ostatním. Co ale ještě pořád nevím je, jak ho zklidnit.Zatím nejúčinnější technika  je podle mě vůbec si ho nevšímat a on se postupem času uklidní sám. A takhle to jde pořád dokola. Jsem na to úplně sama a už prostě nevím jak dál, takže když jdu večer spát, jsem úplně vyčerpaná, zlobím se na sebe, že jsem to zase nezvládla bez křiku a nervů.

*

Pocity se v něm mísily a proměňovaly  jako májové počasí. V jednu chvíli mu bylo krásně, pak ho něco vyrušilo,což ho rozladilo. Proč se to děje? On byl přece spokojený s tím, jak to  bylo a je, on žádnou změnu nechce… Najednou je zase zpátky ten jeho, jenom jeho, klid. Jenže ne nadlouho. Tentokrát ale byl příliv negativní nálady daleko silnější a delší. Nerozuměl tomu. Rozhodl se ale, že na to, aby ho odstranil, použije svoji jedinou obranu – vztek.  V duchu hesla jak on na mě, tak já na něho se opravdu vnitřně rozzuřil a slavil úspěch. Děs ustal a nahradila ho pohoda. To rozohnění, které cítil,se mu zalíbilo, sice ne tak jako pocit slasti, za který urputně bojoval, ale bylo to něco příjemné, nové. Začal si ho tedy úmyslně vyvolávat. Stačí jen si trošku zaprotestovat…

*

Říkala jsem si, že musím věřit, že je to třeba jen nějaké přechodné období, ta jeho výbušnost, že se to zlepší. Říkala jsem si, že už to přece nemůže být horší, že už jsem musela dosáhnout svého absolutního dna. Bohužel jsem ale brzo musela svou, podotýkám naivní, představu opustit, protože to bylo čím dál tím horší. Už jsem ho nezvládala krotit, byl moc silný. Věděla, že to musím, chtě nechtě už nějak řešit, že už je to přes. Odvezla jsem ho do nemocnice, kde si ho nechali na pozorování a já jsem získala čas na to, vymyslet jak dál. Sama jsem na to byla moc slabá  a tak jsem se začala svěřovat svému okolí. Dostalo se mi ale v drtivé odpovědi, kterou jsem nechtěla slyšet, považovala jsem ji za úplně krajní možnost a to dát ho někam do ústavu, nebo do chráněného bydlení. Pořád jsem si nebyla schopná připustit, že je opravdu čas se zamyslet i nad tímle řešením.

„Přece mu to nemůžu udělat. To ne…“ oponovala jsem všem.

„Zamysli se i nad sebou, takhle to přece do nekonečna nejde a myslím si, že i pro něj to bude v určitých ohledech lepší,“ přesvědčila mě psycholožka, se kterou jsem se skamarádila, zvážit všechna pro a proti.

*

Připadal si jak na horské dráze – odpočinek ve formě uvolnění, pravidelně střídaný impulsivním bojem. Zničehonic ho ale ovládla zvláštní euforie, která ho překvapivě vnitřně uklidnila.  Bylo to totiž něco, co znal, co už někdy zažil. To příjemně omamné  teplo se mu totiž začalo rozlévat po celém těle až ho po chvíli úplně pohltila. Soustředil se jen na to, aby neudělal něco, co by to mohlo ukončit a nechat tak tuto slast vyprchat…

…Vždycky věděl, co cítil, vždycky si to dovedl vybavit. Dneska ale ne. Připadal si jakejsi otupělej a i ten normální fenomenální nával byl někde v pozadí. Připadal si tak nějak prázdně. Všemožně  se snažil se mu přiblížit, ale nedařilo se mu to. K jeho velkému překvapení se totiž ten pocit po chvíli začal sám od sebe k němu zase přibližovat. Zajásal. Jenže když se mu zdálo, že se všechno vrací do starých kolejí přišla na řadu znovu ona úchvatná euforie…

*

„Trošku nečekaně nám zareagoval na léky, ale už se to zdá být vše v pořádku,“ řekl, mě už dobře známý, doktor s radostí v hlase, která ale netrvala dlouho: „ nicméně nám to nepomohlo pochopit změny v jeho mozku. Mrzí mě to.“

            Nakonec jsem, po dlouhém hledaní a pečlivém vybírání, pro Petra našla  ne ústav, ale denní stacionář, kde ho zařadili do rehabilitační třídy. Ze začátku jsem měla strach, jak se tam bude cítit, ale je to zatím lepší než jsem si představovala. Já si dopoledne odpočinu a odpoledne si pro něho můžu přijít plná sil a to jak psychických jako fyzických. Navíc jsem uviděla že i na něho to má pozitivní dopad. Podle jeho asistentky má moc rád, když ho někdo masíruje a rád poslouchá hudbu. A to, co jsem včera dostala do ruky mě opravdu rozplakalo. Držím totiž v ruce jeho první obrázek – tři překřížené červené čáry. Pro někoho je to nic, ale pro mě to znamená víc něž cokoli jiného. Cítím, že se semnou děje něco, čemu jsem snad ani už sama nevěřila, že existuje. Já jsem se poprvé za šest měsíců usmála a s úsměvem jde všechno líp…